Autor: Tereza Herz Pokorná
Časopis: Krásná paní 7/2005

Mirek Čapek

      Učitel učitelů jógy, filosof, matematik, technik, čaroděj s úsměvem satyra ze starých rytin.

      Když jsem šla schodištěm do sklepení jednoho pražského, poměrně zanedbaného domu, netušila jsem,že tam dostanu odpověď na spoustu otázek, které mě poslední dobou zaměstnávaly. Je zvláštní, že tam dostanete odpověď, i když otázku vůbec nevyřknete nahlas.
      Stačí jen pozorně poslouchat. Celý prostor je prodchnut úžasnou energií. Energií reiki, která se tam dělá a ohromnou energií muže, který tomu všemu vévodí. Je mu právě 76 let, což by vás ani ve snu nenapadlo. Svůj život zasvětil práci s lidmi. Jeho semináře začínají slovy: „Já jsem Mirek, jsem tu kvůli vám a jsem tu s vámi rád.“ a není to nějaká póza. Mirek pomáhá lidem po celém světě. Pořádá semináře, některé i se svou ženou, která se také zabývá léčením lidí, pracuje s klasickou čínskou medicínou, homeopatií, astrologií, s kameny.
      Mirkova životní cesta vůbec nebyla jednoduchá, ale přivedla ho k velkým poznáním a je zážitek ho poslouchat. Nic nikomu nevnucuje, jen vypráví a některé z vašich hodnot a pravidel, které jste si v průběhu života dali a nebo vám byly dány výchovou se mění. Silně si uvědomíte, co vás vlastně opravdu zajímá, co vám dělá radost, co vás svazuje a brzdí a co třeba děláte a vlastně vůbec nechcete. Mirek vám naznačí, ukáže cestu a vy pak jdete dál sami, nebo ne, jak chcete. Jeho SMS jsou neuvěřitelné. Já jednu dostala v momentě, kdy od rána nic neklapalo a já měla děsnou náladu. Tu SMS si jen přečtete a je jedno co je v ní napsáno a už se celý den usmíváte jako sluníčko a nic vás nemůže rozházet.
      Je ohromné, že takoví lidé jsou a já jsem moc ráda, že mi náhoda přivedla do cesty právě jeho. Ještě že tu není, hned by protestoval „Neexistují náhody.“ Cítím, že má pravdu. Člověk vždy potká v pravý čas toho pravého člověka. Každý člověk v našem životě nám něco přináší, něco nás učí, má svou úlohu, tak jako herci na jevišti. Ta dobrá i ta špatná setkání jsou naší cestou.

Mirku, jsi učitel učitelů jógy, jsi mistr reiki, pracuješ s kabalou, jsi psycholog, poradce, jsi stále ve spojení s lidmi z různých konců světa, komunikuješ několika jazyky i telepatií, hodně čteš a když ti člověk zatelefonuje, jsi většinou někde na cestě. Mezi tím jsi se stihl několikrát oženit, máš vnouče i syna v pubertě a s tím spojené starosti. Kdy jíš se tě neptám, vím, že když máš kurzy reiki, tak se postíš. Tak tedy alespoň kdy spíš?
Přijde čas, až jednou… však víš, teď mám ještě hodně co dělat. Naštěstí moc spánku nepotřebuji. Když člověk pracuje s lidmi a naučil se jim pomáhat, tak mu to dodává spoustu energie když vidí, jak to funguje. Ať už se podílíš na záchraně něčího života, nebo jsi někomu otevřel nějaké dveře a on jde dál, nebo když někoho jen tak popostrčíš a vidíš, jak se třeba ze zamračené holky stane krásná usměvavá, spokojená slečna, tak to je úžasný pocit.

Asi každý, kdo k tobě přijde je na nějaké cestě a hledá odpovědi na své otázky, jinak by seděl spíš v kavárně, i když tam se také dostanou někdy odpovědi, ale zase jiného druhu.
Ne, každý ne. Někdo přijde jenom ze zvědavosti, někdo si myslí, že jsem jakési Lurdy a někdo má snahu, ale je líný. Každá cesta k jakémukoli poznání stojí námahu. Někdo hledá pomoc, ale vnitřně vlastně všechno odmítá. Někteří také přijdou, něco ucítí, jsou z toho zmatení, nedokáží se hned zorientovat a utečou. Často je to veliké dobrodružství a je ohromné to pozorovat.

Kdy jsi se začínal zajímat o věci mezi nebem a zemí, o práci s energií a všechno to, co děláš?
Vím, že všichni máme určité schopnosti, někdo to pozná dříve, někdo později, někdo vůbec.

Jak to bylo u tebe?
Víš, já měl poměrně dost neveselé dětství. Když jsem se narodil, tak ještě nedělaly krevní testy u rodičů a já trpěl trombopatií a trombopenií. Byl jsem apatický a dlouho trvalo, než jsem se z toho dostal. Maminka byla patnáct let nemocná, bratr také nemocný, já se o ně staral a táta pracoval. Maminka zemřela, když mi bylo sedmnáct let, bratr půl roku po ní. Byl jsem na tom psychicky velmi špatně a najednou jsem se začal o tyhle věci zajímat.

Pak jsi studoval techniku?
To bylo složitější. Napřed mě Němci vyhodili ze školy, byla válka. Po válce jsem studoval na technickém gymnasiu. Ve čtyřicátémšestém roce byla výměna českých a anglických studentů a já se dostal do Walesu. Tam jsem se seznámil s jógou. No a pak zase komunisti zjistili – když jsem v padesátých letech maturoval – že můj pradědeček byl správcem panství, tak pojali pocit, že byl Pán a nedovolili mi vysokou školu. Tu jsem si udělal až v padesáti letech. Po maturitě jsem měl šanci jít tak akorát někam k pásu do továrny a tak jsem se stal raději řidičem z povolání.

Jak se ale stane z řidiče tiráku filosof a…?
Na začátku to bylo jinak. Já měl hodně sebezničující tendence. Kouřil jsem sto cigaret denně a když mi večer dali do ruky kytaru a postavili přede mne láhev Myslivce, tak jsem ji sám vypil. A takové věci. Ale 15. listopadu 1956 jsem si řekl dost a ze dne na den jsem přestal kouřit a pít. Teď si rád dám s přáteli sklenku, ale už nikdy sám. Až po letech mi Antonín Baudyš starší, když jsem ho zasvěcoval do reiki řekl – a potvrdili mi to i jiní astrologové – že kdybych to byl neudělal, tak bych to nepřežil. Ale vlastně nevím, jestli je to dobře nebo ne. Jako desetileté dítě jsem zažil klinickou smrt a byl to krásný pocit. Žádný strach, nádherný zážitek. (Ten úsměv, který teď vidím není už úsměv Satyra, je něžně melancholický.)

Vraťme se raději k tvému studiu.
Tak jo. To bylo jednoduché.Většina spolušoférů šla do hospody a já zůstal u volantu a četl jsem. Jezdil jsem se země vrty a to byly hodiny a hodiny čekání. Objevil jsem tenkrát Kabbalu a to mě fascinovalo. Řeč čísel. Čísla jsou můj svět. Začal jsem dělat numerologii. Mohl jsem číst v angličtině a němčině a knihy se nějak sehnaly. Začal jsem se scházet s lidmi. Potkal jsem spoustu zajímavých, nádherných osobností a mohl se učit od nich. Začal jsem dělat kurzy jógy. Už jsem pochopil, že mým úkolem je pracovat s lidmi, iniciovat je. Bavilo mě to, ale měl jsem s tím i problém. Rodina tím trpěla, tak jsem šel za jedním svým dávným přítelem Tomášem Halíkem, který byl tenkrát psychiatrem u Apolináře a on mi řekl něco krásného: „Musíte dělat přesně to, co říká jóga. Musíte být pro každého člověka matkou - dát mu lásku –pak otcem, pak sourozencem, pak přítelem a pak se máte starat o to, aby ten člověk šel výš a dál ale nakonec si udělat zeď. Nesmíte dopustit, aby vás lidé úplně okupovali.“

Pracuješ s úplně každým člověkem?
Ano s úplně každým, kdo mě požádá.

Ale jako Mistr reiki nemusíš.
Ne, Mistr si může vybírat, ale kandidát na Mistra musí dát reiki úplně každému. Já se učil na Mistra rok a tři čtvrtě a zůstalo mi to - nevybírám si. Jistě, někdo má energetické vibrace, které ti třeba nejsou příjemné, ale když s ním pak pracuješ a vidíš nějaký výsledek, tak je to nádhera.

Jak jsi vlastně k reiki přišel?
Já za reiki nešel, ono přišlo za mnou. Dělal jsem tenkrát s paní dr. Kmuníčkovou holotropní dýchání a přišel tam Jürgen Klaubert, Mistr reiki. Já mu odstranil křeče v nohách a on mě pozval na svůj kurz. Šel jsem tam ze zvědavosti. Vždy jsem výrazně cítil energie a zasvěcení do prvního stupně byl pro mně tak silný zážitek, že jsem začal s reiki pracovat. Ale Mistrem jsem být nechtěl. K tomu mě přiměli lidi. Já tenkrát myslel, že je to nesmysl. Kdo by ke mně chodil, když jedno celkové ošetření vyžaduje docházet čtyři dny. Ale lidé chodili. A tak jsem šel za Jürgenem, aby mě zasvětil na Mistra. V té době tu žádný český Mistr reiki nebyl. Řekl, že ano, a i když byl blízkým přítelem, mistrovský kurs stál tehdy 10.000,- dolarů. Už jenom proto, že člověk musí vědomě přinést určitou oběť. Já měl v té době důchod 4.500,- korun. To bylo vyloučené. Jürgen mě přesto zasvětil a já pak léta splácel. Začínalo chodit čím dál tím víc lidí a najednou mě zavolali z rozhlasu abych povídal o Kabbale a telefonovala spousta lidí z celé republiky, chtěli udělat numerologii a já mohl něco našetřit.

Takže ty jsi rok a tři čtvrtě pracoval s každým, kdo tě požádal, staral se o rodinu a splácel tak velké peníze? K tomu jsi musel mít ohromnou sílu a taky víru.
No někoho jiného by to asi otrávilo.

Co znamenalo pro tebe, nemyslím teď na lidi, čistě pro tebe Mistrovské zasvěcení?
Šanci. Šanci dostat se výš. Pak už má člověk volbu být dobrým, nebo špatným Mistrem.
Tak to je ve všem.


Mám pocit, že se teď objevilo hodně samozvaných Mistrů reiki.
Ano. Ve světě se jim říká instantní Mistři. Ale někdy je to tak - hlavně u nás, že se lidé někým nechali zasvětit v dobré víře, že budou pomáhat lidem a mysleli, že je vše správně, jak má být. Pak začali mít problémy. Já teď pár takových přesvěcoval.

Mirku, teď je spousta knih o józe, reiki, andělech, numerologii, budhismu atd. Člověk někdy, když přijde do knihkupectví, ani neví jak se jmenuje. Máš nějakou radu, jak přijít ke svým knihám, jak najít lépe tu svou cestu? Jak se z těch všech informací nezbláznit?
To záleží na tom, jak je člověk založený. Je dobré se porozhlédnout, vybrat si jednu a jít. Jinak to nejde. Znám hodně lidí, co chodí od jednoho kurzu k druhému a jsou vlastně stále začátečníky. Já lidem říkám: „Nevěřte nikomu, nevěřte mně. Pozorně poslouchejte, pozorně čtěte, dívejte se a to, co vám zůstane v srdci, to je vaše pravda. Nikdy se nedejte nikým ovlivnit. Orientujte se podle sebe. Jsou někteří, kteří říkají“ „Takhle to je, to je pravda a ne jinak.“ A to je nesmysl. Těch cest je spousta, každá vede k cíli a ten je společný.

Co teď, podle tebe, vládne světu?
Materialismus a také závist. Ale vidím šanci u mladých lidí, těch teď chodí hodně a začínají se zajímat - možná z revolty proti konzumní společnosti – o jiný způsob života o jiné kultury o jiný způsob myšlení. Asi to souvisí s věkem Vodnáře. Mnoho filosofií mluví o věku Vodnáře, jenom se hádají, kdy vlastně začal. Děti, které se teď rodí to snad na této planetě změní. Budou muset. Teď se planeta hrozně ničí. A také se brání. Podívej na všechny ty katastrofy, neštěstí, války. Lidé vysílají špatnou energii. I tady u nás. Jsou na sebe zlí a nervózní. Podívej se na politiku, na zprávy. V televizi vysílají přisprostlé estrády, bezduché seriály, horory a thrillery a lidé v tom žijí. Čeština je tak krásný jazyk, ale ze sdělovacích prostředků ji vlastně neslyšíš. Lidé jsou ochotni vydat peníze za bulvární časopisy, přesto že vědí, že čtou z velké části lži, nebo věci vytržené z kontextu, které jiným ubližují. Stejně jim to ale zůstává v podvědomí a ovlivňuje je to.

Už jak o tom mluvíme, se mi dělá špatně. Vážně. Navíc mám pocit, že to snad někdo musí dělat schválně, aby lidé zakrněli, zblbli, báli se, byli nespokojení a tím pádem lépe ovladatelní.
I to je možné, ale existuje zákon duality a musí se to změnit. Další generace to bude muset zvládnout.

S jakými otázkami teď lidi nejčastěji chodí? O čem nejčastěji diskutují?
To je různé. Hodně jsme teď mluvili o odpouštění a o sebevědomí. Lidé si ubližují a pak mají největší problém odpustit. Neumí odpustit ani sami sobě, jak potom mohou odpustit druhým. Bez odpuštění nejde ani milimetr duchovního růstu. Největší tragédii mnoha lidí je, že se stále vracejí k tomu co udělali a tím pádem jsou neustále v negaci. Jeden chasidský rabín krásně říká: „Ať přehazuješ bláto sem nebo tam, zůstane vždy blátem, navlíkej perly!“. Naučit se odpouštět sobě i druhým je nejtěžší vůbec.

Mám pocit, že je nesmírně zneužité slovo: sobeckost. Bylo nám vštěpováno, že nesmíme být sobečtí, že máme dělat vše pro druhé. Určitou generaci ničí právě tohle pravidlo. Nemají chuť dělat nějaké věci a přesto je udělají, protože nechtějí být sobečtí. Tím pádem žijí jen pro druhé a jsou vnitřně nespokojeni, mají pocit, že jim utíká život.
Ano, samaritánský efekt: „Na mě nezáleží“ je nesmysl. Člověk se musí snažit, aby byl spokojený sám se sebou, samozřejmě ne na úkor druhého. Napřed musí mít rád sám sebe, aby mohl mít rád i jiné. Protože dříve, nebo později se v člověku, který žije jen pro druhé, určitě objeví myšlenka: „Co já s toho vlastně mám?“ I v reiki, kde má být výměna energií. Jakýsi energetický výměnný „obchod“ (A může to být cokoli, šálek kávy nebo když je to jediný příjem pro rodinu tak třeba peníze.) Ale jsou tací kteří si řeknou: „Já za reiki – za ošetření - nemohu nic žádat.“ To je sice ušlechtilé, ale myšlenka: „Co z toho mám já“ nakonec stejně někdy přijde a toje velmi negativistický přístup. Veliká pravda je ve védské józe. Ten zákon se jmenuje Pančantantra. Panča znamená pět, Tantra jsou síly, kde příjem se musí rovnat výdeji - výdej přijmu a to na všech rovinách. Když je výdej větší než příjem, tak je něco blokováno a stejně tak naopak. Člověk nemůže pouze rozdávat, protože jednou se vždy něco stane, buď se objeví psychický problém, nebo fyzická nemoc.

A je to také otázka sebevědomí.
Jistě, když je člověk spokojen sám se sebou, má sílu. Ten, kdo má k sobě stále výhrady, má mindráky, nemůže mít dost síly, nemůže pomáhat. Je to kruh.

Jsi šťastný?
Ano.

Už dlouho?
Nevím jestli dlouho, ale jsem. Nedávno jsem se vrátil ze světové konference mistrů reiki. Heslem tohoto setkání bylo: „Radost dává sílu.“ A já mám radost a to je hezké.

Jsi „Rakolev“. Narodil jsi se přesně mezi rakem a lvem.
Ano, perou se o mně slunce a měsíc. Někdy je to zábavné pozorovat.

Máš takovou soukromou horskou dráhu?
No, na světě je veselo.

Děkuji.